Představitelé ASP ČR poskytli rozhovor Učitelským novinám
Celé znění rozhovoru s M. Odehnalem, S. Drboutem a J. Pilařem naleznete v přílohách níže.
Kategorie:
Učitelské novinyJiří Pilař v Učitelských novinách
Předseda pražské sekce ASP ČR Jiří Pilař v UN - článek přiložen níže.
Záznam z předvolební debaty o školství, kde Jiří Pilař vystupuje, můžete vidět
zde
.
Kategorie:
Učitelské novinyTajemnice ASP ČR v Učitelských novinách č.29/2015
KOLEKTIVIZACE ČESKÉHO ŠKOLSTVÍ
Zrušení přílohy RVP pro žáky s LMP znamená ukončení efektivního vzdělávání žáků s lehkou mentální retardací založeném na dlouhodobém, systematickém a odborně metodickém a organizačním přístupu, vypracovaném generacemi speciálních pedagogů, psychologů a lékařů. Jeho tradice sahá do počátku dvacátého století a jeho cílem bylo dosažení maximálně možného vzdělání žáků s mentálním handicapem. A v důsledku naplnění tohoto cíle umožnění maximálně možného uplatnění těchto lidí ve společnosti.
Náhrada tohoto systému pseudovizí přirozeného přijímání žáků s handicapem běžnou populací a náhrada speciálněpedagogického přístupu ke vzdělávání těchto dětí podpůrnými opatřeními realizovanými asistenty pedagoga, přenesením odpovědnosti za jejich realizaci na učitele škol hlavního vzdělávacího proudu při zachování míry ostatních povinností při vzdělávání všech žáků je z historického hlediska krok zpět. Budou ho muset po pominutí těchto myšlenkových pochybení budoucí generace učitelů – speciálních pedagogů pracně odstraňovat s vědomím ztráty kvality života generace, či dokonce generací žáků.
Velký krok zpět
Zrušením upravené přílohy LMP ve vzdělávání se ruší systematicky propracovaný, vysoce erudovaný a ve světě ojedinělý systém vzdělávání žáků s mentální retardací. Měli bychom uvažovat o jeho odborném využití, případně zdokonalení, a nikoliv o jeho prostém zrušení. Kapitola 8. RVP ZV umožňuje vypracování individuálního vzdělávacího plánu pro každého žáka se speciálními vzdělávacími potřebami, ale není určena pro vzdělávání žáků s lehkou mentální retardací.
Podpůrná opatření tento vysoce odborný materiál nemohou nahradit. S odborným vzděláváním žáků s mentální retardací nemá poskytování stupňů podpory žádnou přímou souvislost. Způsob vzdělávání žáků s mentální retardací na školách hlavního vzdělávacího proudu vrací odborné vzdělávání těchto žáků do doby před vznikem škol zabývajících se vzděláváním těchto žáků.
Laťka maxima možného
Existují žáci, kteří ke své úspěšné vzdělávací dráze v systému vzdělávání potřebují odbornou, systematickou speciálně pedagogickou péči. Rozhodně nemám na mysli péči školního speciálního pedagoga hodinu týdně ve vyčleněné místnosti, nebo vzdělávání žáků asistenty pedagoga mimo třídní kolektiv a již vůbec ne vzdělávání žáků asistenty pedagoga. Také nemám na mysli podporu těmto žákům speciálními pedagogy, kteří metodicky povedou pedagogy základních škol, kteří žáky s mentální retardací budou vzdělávat v běžné třídě při běžném počtu žáků. To je výsměchem všem žákům, kteří v novém systému vzdělávání nikdy nedosáhnou na maximum svých možností, na žádný úspěch. Výsměchem všem, pro které je popracovaný a ojedinělý systém speciálního vzdělávání nutný pro jejich maximální možný vývoj.
Změny jsou třeba, ale…
Je správné, že se naše školství mění a začíná uplatňovat principy, které umožní vzdělávání žákům, kteří potřebují podporu ve vzdělávání. Žákům, kteří by bez této podpory byli stále na okraji pozornosti a kteří by bez této podpory nedosáhli na požadované klíčové kompetence ve vzdělávání. Je správné, když je podpora poskytnuta všem žákům, kteří jí potřebují a pro které je podporou, díky které bude těmto žákům umožněno dosáhnout takového vzdělání, kterého by bez poskytnuté podpory dosáhnout nemohli.
Předpokladem však musí být, že na požadované klíčové kompetence skutečně všichni žáci základních škol dosáhnou. Není správně, že se veřejnosti předkládá názor, že taková podpora je vyhovující pro každého žáka. Není správné předkládat veřejně tvrzení, že speciální školství
je diskriminující a že právě tento způsob vzdělávání poškozuje žáky, kteří by s podporou v hlavním vzdělávacím proudu mohli být úspěšnými absolventy vysokých škol. Absolventi základního vzdělávání nejsou všichni budoucími žáky maturitních oborů, ani budoucími studenty vysokých škol. Kdyby tomu tak bylo, pak by taková společnost spěla k naprosté absenci materiálních hodnot, bez kterých se neobejde. Není tedy správné hovořit s despektem o učebních oborech ani o lidech, kteří takové obory absolvují, nebo sami vyhledávají a upřednostňují před studiem vysoké školy.
Zase na okraji zájmu
Vzdělávání žáků s lehkou mentální retardací na odborné úrovni se výrazně omezuje. Je zřejmé, že přesunutí speciálního vzdělávání do systému poradenství otevírá dveře alternativním způsobům vzdělávání a vzdělávání financovanému z fondů a projektů. V tomto případě se může jednat o cíle ve vzdělávání, limitované udržitelností projektu.
Mezi žáky s lehkou mentální retardací je určité procento dětí, které mají šanci být integrovány, o tom není pochyb. V takových případech je jejich integrace zcela na místě. Jsou však žáci s lehkou mentální retardací, jejichž handicap nespočívá jen ve výsledku skóre psychologických testů. Tito žáci budou opět na okraji zájmu celé společnosti, často se stanou nežádoucími v kolektivu třídy, školy, v mnoha případech budou trpěni, protože škola je inkluzívní a tak musí mít takové žáky ve škole tzv. „k vidění“. Ale co je potom cílem vzdělávání těchto žáků?
Rovné příležitosti na nerovné ploše
Inkluze žáků s lehkou mentální retardací je nazývána rovnými příležitostmi ve vzdělávání. Spíš tato plošná a neodborná inkluze žáků s lehkou mentální retardací vystihuje příměr založený na nerovných příležitostech vzbuzující nereálné naděje s reálným zklamáním. Teoretická vize, že se žáci nejvíce naučí sami od sebe, není úsměvným vyjádřením z poslední doby, ale názorem předkládaným veřejně s naprostou vážností. Nenastal čas položit si otázku: „Co je cílem vzdělávání?“.
Kolektivizace zemědělství trvala 40 let a také se ukázalo, že nebyla správnou volbou pro zemědělství. Proti její realizaci také nebylo obrany.
Zatím jsme se nedostali dál než k metodě pokusu a omylu. A to ani v případě speciálního vzdělávání. Odborníci ze západních zemí ho berou jako ojedinělý objev, kterým nahrazují již dříve zavedený systém vzdělávání ve svých zemích. Systém, který zaváděli stejně pochybnou ideologií jako my teď.
Marcela Bernardová
Kategorie:
Učitelské novinySvětlé zítřky s inkluzí (Učitelské noviny 19/2015)
Integrace je ve školství chápána jako začlenění dětí se speciálními vzdělávacími potřebami v běžných třídách škol. Proti tomu nelze nic namítat, děti si musí zvykat na to, že lidé nejsou všichni stejní, že nemají stejné schopnosti a dovednosti, že nejsou stejně výkonní. V jedné třídě lze se zdravými dětmi vyučovat i děti, které jsou zdravotně postižené, ať už tělesně nebo třeba zrakově či sluchově. Pokud jde o jednotlivce, kteří rozumí tomu, co se probírá.
Integrace má své hranice, které leží u hranic mentálního postižení. Děti s mentálním postižením (MP) nebudou nikdy rozumět všemu, co se učí jejich vrstevníci, nejsou schopny všechno pojmout, i kdyby se rozkrájely. Proto se pro ně před mnoha desítkami let zřídily samostatné třídy s upraveným vzdělávacím programem, kde se jim při nižším počtu žáků mohl učitel mnohem více věnovat.
Inkluze. Prý jde o naprosto odlišný přístup, který předpokládá zařazení všech dětí do běžné školy. Všechny se učí spolu, naučí se spolupracovat, vzájemně se tolerovat a pomáhat si. Můžeme již několik let pozorovat, jak zastánci inkluze bojují za jednotnou školu, za rovné příležitosti. Nepřipomíná nám to něco? Neučili jsme se o husitském hnutí, o Pařížské komuně, o Komunistické internacionále? Všichni víme, že to byly ideologie, které chtěly nastolit spravedlnost v naivní představě, že jsme všichni stejní a sobě rovní. Ale lidé takoví nikdy nebudou. Díky tomu zaujímají různá postavení ve společnosti. Vždy mezi námi budou jedinci nadprůměrní, průměrní, podprůměrní a bohužel i ti, kteří nemají ani na to, aby byli v pásmu podprůměru. Přírodě neporučíme. A je naším údělem to respektovat a společnost budovat s ohledem na tuto skutečnost. Rovněž tak vzdělávání. Jen rozumově nejschopnější budou dělat práci, která nejvyšší rozumové schopnosti vyžaduje. Každý prostě nemůže být lékařem, soudcem nebo architektem. Každý ale může být užitečný podle svých schopností, pro každého existuje přiměřené uplatnění. A těm, kteří ranou osudu nemohou vykonávat žádnou činnost, těm stát musí pomoci přežít.
Ideály úplné inkluze jsou jen utopií. Čím dřív to odpovědní pochopí, tím méně bude škod. Je třeba rázně odmítnout nesmysly a záměrné lži, že jsou u nás některé děti diskriminovány a úmyslně postaveny mimo hlavní vzdělávací proud, aby nedosáhly hodnotného vzdělání. Všichni přeci vědí, že každé dítě, pokud nemá evidentně těžké mentální postižení, má možnost vstoupit do systému vzdělávání ze stejné startovní čáry v 1. třídě běžné školy. Někteří však nestačí tempu a musí se na ně brát ohled, musí se jim vzdělávání upravit. Tam, kde nic jiného nepomůže, musí být nasazen vzdělávací program zohledňující jejich snížené schopnosti. Zastánci inkluze mnohokrát veřejně prohlásili, že takto upravený vzdělávací program diskriminuje žáky, protože jsou jim zatajovány informace a jsou ochuzeni o učivo, které jim pak chybí pro další studium. Ano, těmto žákům se opravdu nevysvětluje způsob výpočtu vzájemného působení gravitační síly s jinými silami, nejsou nuceni ovládat velké množství anglických časů, logiku složitých větných rozborů a rovnic o dvou neznámých. Kdo má takové dítě doma nebo ho učí ve škole, ví, že to prostě nejde. Že do šálku se obsah konvice nevejde. Čelná propagátorka inkluzivního vzdělávání nedávno udělala z televizního diskusního pořadu pořad zábavný svým tvrzením, že v redukovaném programu ztrácíme děti, které by mohly uspět na vysokých školách a dělat potom lékaře a právníky. Inkluzisté si snad opravdu myslí, že někdo zlý vybrané děti úmyslně přesouvá na vedlejší kolej, kde je drží, přestože jsou chytří. A že pokud zrušíme upravené vzdělávání, diagnóza LMP a údajná diskriminace méně nadaných dětí zmizí. Proto se dožadují zrušení přílohy rámcového vzdělávacího programu základního vzdělávání pro žáky s LMP.
Pokud ministerstvo školství na nátlak neziskových organizací (často českých poboček zahraničních organizací) opravdu totální inkluzi zavede, dostanou inkluzisté impuls k páchání dalšího dobra. Představme si, jakých dalších antidiskriminačních cílů by mohli dosáhnout úpravami zákonů a vyhlášek:
všechny děti úspěšně ukončí 9. ročník ZŠ (rovné příležitosti – nelze nikoho označit, že na něco nestačí, redukované vzdělávání stát zruší, aby rodiče neměli na výběr)
zákonní zástupci podají dětem přihlášku na střední školu a pokud to neudělají, podá ji státní orgán (rovné příležitosti - všichni mají právo studovat střední školu, rodiče to nesmí blokovat)
všechny děti budou přijaty na střední školy (rovné příležitosti - všichni mají právo studovat zvolený maturitní obor)
všichni střední školu úspěšně ukončí maturitou (rovné příležitosti - nelze nikoho označit, že na něco nestačí)
kdo má zájem, nastoupí na vysokou školu (rovné příležitosti - všichni mají právo studovat zvolený obor na vysoké škole)
vysokoškoláci úspěšně dokončí studia (rovné příležitosti – nelze nikoho označit, že na to nestačí)
všichni získají pracovní místo odpovídající jejich vzdělání (rovné příležitosti - všichni mají právo nastoupit do takového zaměstnání, pro které získali kvalifikaci)
všichni mají pracovní místo jisté, dokud ho sami neopustí (rovné příležitosti – nelze nikoho označit, že na to nestačí)
Cíle razičů inkluze budou splněny. Žádná diskriminace. Kdo chtěl být lékařem, bude lékařem, kdo chtěl být počítačovým expertem, bude jím. Bez ohledu na jeho schopnosti, vůli a píli. Budou se bít v prsa, že zavedli rovné příležitosti a to je spravedlivé. Kvalita vzdělávání není důležitá, stejně jako kvalita odvedené práce. Vypadá to jako sci-fi? Ale první krok již připravují k realizaci! Kdo z odpovědných činitelů konečně dostane odvahu a zasadí se o to, aby suverénní Česká republika tuto absurditu na svém svrchovaném území zastavila?
Arnošt Vítek, člen Asociace speciálních pedagogů ČR