Aktuality

Učitelské profesní sdružení k sčítání romských žáků ve školách

Učitelské profesní sdružení (UPS) nesouhlasí s formou, jakou probíhá sčítání romských žáků na školách.
Ministerstvo školství opět začne v letošním školním roce sčítat žáky ze sociálně slabého prostředí a romské žáky. Jedná tak prý kvůli rozsudku D. H. z roku 2007. Pak ovšem jde především o žáky romské.
Existuje „metodika“, která určuje, kdo je či není romským žákem. Zde je oficiální definice:
Za romského žáka(kyni) považujeme člověka, který se za něj (za ni) sám považuje, aniž by se nutně k této příslušnosti za všech okolností (např. při sčítání lidu) hlásil(a), a /nebo je za takového (takovou) považován (a) významnou částí svého okolí na základě skutečných či domnělých (antropologických, kulturních nebo sociálních) indikátorů.
Školám byly v minulosti poskytnuty další informace, jak mají poznat, zda jde o žáka romského. Hovořilo se o jméně, barvě pleti, vlasů a dalších, především antropologických znacích. I nyní určitě dostanou dodatečné informace o tom, jak budou sociálně znevýhodněné či romské děti rozpoznávat.
Za celé sčítání je zodpovědný ředitel školy. Pokud v minulosti některý ředitel odmítl žáky počítat, dostal „návštěvu“ z ČŠI. Inspekce zasahovala i preventivně - některé školy navštívili "sčítací komisaři", aby překontrolovali plnění těchto nepochopitelných požadavků.
Celé toto počínáni je zcela v rozporu s lidskými právy. Pouze rodiče jednotlivých žáků smí určovat, zda je jejich dítě romského původu. Totéž by platilo, např. kdyby se zjišťovala příslušnost k nějaké církvi apod. Není možné, aby se podobné průzkumy děly za zády rodičů či zákonných zástupců. Ve školách je kvůli kdejakému úkonu vyžadován informovaný souhlas od rodičů - uvádění dat do matriky, fotografování dětí, souhlas s prací školního poradenského pracoviště, souhlas s vyšetřením v PPP, souhlas se slovním hodnocením, souhlas se vzděláváním podle IVP a další a další souhlasy s úkony spojenými s prací školy. Jak je možné, že s podobným činem, jako je jakési pofiderní sčítání a určování sociálního postavení nebo etnické příslušnosti, nemusí rodiče souhlasit? Bohužel, tuto praxi sčítání doporučila i kancelář ombudsmana či vládní zmocněnec pro lidská práva. Podle nich sběr těchto dat a jejich interpretace je nadřazena „lehčímu“ porušení práv jednotlivců, kteří prý stejně nejsou uváděni jmenovitě, ale pouze jako jeden celek. Přitom se národnost či etnicita neuvádí v žádném školském dokumentu, škola ji nevykazuje do matrik, takže vlastně není možné zjistit ani ta „dobrá“ data, tedy zda se lepší vzdělávání romské komunity na středních školách nebo vysokých školách. To ministerstvo nejspíš nezajímá, což je udivující fakt.
Původně bylo toto sčítání prováděno proto, že ministerstvo chtělo zjistit počet romských dětí, které jsou vzdělávány podle Přílohy k RVP ZV pro žáky s LMP. Jelikož od 1. 9. 2016 tato příloha přestala existovat (pouze tzv. dobíhá vzdělávání, které již započalo, a to na 2. stupni praktických škol, a postupně bude počet žáků takto vzdělávaných každým rokem klesat, jak budou ukončovat základní vzdělání), přestává být toto zjištění potřebné. Všichni žáci budou vzděláváni podle stejného RVP ZV.
Jako zástupci UPS nesouhlasíme s podobnými praktikami na školách. Navrhujeme: pokud by ministerstvo trvalo na podobném šetření, aby toto šetření bylo jasným způsobem legislativně zakotveno, rodiče měli možnost dávat či nedávat informovaný souhlas k tomuto aktu a aby školy rozhodnutí rodičů musely respektovat. Tím by se celý podivný proces šetření alespoň legalizoval a stal se dostatečně průhledným, neboť by rozhodoval zákonný zástupce a ne nějaký komisař, který by ve
škole počítal děti podle jakýchsi domnělých antropologických znaků, což je nedůstojné a v podstatě rasistické jednání.
Mgr. Jana Karvaiová za UPS
Správce webu 423 30. 10. 2016

Jiří Pilař ke sčítání romských žáků

OPĚT SČÍTÁNÍ ROMSKÝCH ŽÁKŮ
Ministerstvo školství sice ve své odpovědi na dotaz České školy proč sčítá, odpovídá, že to je v rámci rozsudku DH proti České republice. Ono to ale není tak docela pravda. Úkol sčítán Romů si dalo do svého Akčního plánu opatření pro výkon rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku ve věci D.H. a ostatní proti České republice samo ministerstvo. Teď se samozřejmě tento plán musí plnit, byť jde o naprostý nesmysl a stále jsem přesvědčen, že to není v nejlepším zájmu dítěte.
Jen na okraj – odborná veřejnost se s tímto materiálem nikdy neztotožnila a na rozdíl od některých ziskuchtivých neziskovek a Agentury pro otázky romské komunity ani neměla příležitost do něho při tvorbě vstupovat. Za účelem tohoto materiálu úkoluje náměstek ústředního školního inspektora ředitele škol, aby oni osobně začali sčítat romské děti.
Nedá mi to nevzpomenout v této souvislosti na španělské panovníky Ferdinanda VII. a Izabelu II., kteří podobným způsobem v 19. století determinovali židovskou menšinu. Nepředpokládám, že Česká školní inspekce chce zjišťovat, kdo má mít jaká práva díky své etnické příslušnosti. Spíš se můžeme domnívat, že hledá cesty, jak získat informace pro nevládní organizace, které s ní úzce spolupracují, aby pak společně mohli do světa hlásat, jak se u nás porušují lidská práva, jak odpíráme plnohodnotné vzdělání našim romským dětem, jak je naše země prosycena rasismem a xenofobií. Inu, je to již takový český folklór, že organizace žijící ze státních grantů a někteří státní úředníci pomlouvají svojí zemi v cizině.
Je otázkou, jak budou inspektoři, vlastně ředitelé, posuzovat děti ze smíšených manželství, kdy je jedno dítě tmavovlasé a druhé blonďaté. Při podobném minulém šetření, „výzkumníci“ z Úřadu veřejného ochránce práv ve školách tvrdívali, že Romem je pouze dítě tmavovlasé a jeho blonďatý pokrevní sourozenec je jiného etnika než on. A pokud je dítě maďarských rodičů (s typicky „romským“ příjmením např. Balog), často tmavovlasé a někteří z jeho okolí o něm říkají, že je Rom, stane se v očích ředitelů na základě dané instrukce rovněž Romem?
Jak vidno, vůbec nikoho nezajímá vyjádření Úřadu na ochranu osobních údajů v dané věci z 25. 9. 2012 (Zn. VER-7499/12-2/SEM), které zní „Dokumentaci škol a školských zařízení včetně školské matriky školy i v nich obsažené osobní a citlivé údaje upravuje § 28 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, ve znění pozdějších předpisů. … Na základě informací nelze posoudit, jedná-li se o zpracování v režimu některé z výjimek podle písm. b) až písm. i) § 9 zákona. Protože tomu tak patrně není, nelze uvedené citlivé údaje zpracovávat ani s výslovným souhlasem zákonných zástupců žáků, protože by se jednalo o postup v rozporu s ustanovením § 5 odst. 1 písm. d) zákona.“
Naší společnou snahou musí být bourání bariér mezi etniky, zdravotně postiženými a všemi ostatními minoritami a majoritní společností. Nekopejme další příkopy tam, kde se nám je ještě nepodařilo zahladit. Vím, že to není cílem této akce, ale o to víc z ní čiší omezenost až hloupost. Přece nemůže být snahou školních inspektorů dovádět daňové poplatníky k myšlence, že jsou pro nás i zadarmo drazí a pracují pod vedením agresivních příslušníků některých neziskovek.
Jiří Pilař, předseda Krajské sekce Asociace speciálních pedagogů, Praha
Jiří Pilař 459 29. 10. 2016

Kartous, Laurenčíková a Britské listy

Britské listy ve svém internetovém vysílání uvedly v minulých dnech rozhovor mezi redaktorem Britských listů panem Kartousem a multipředsedkyní a odbornicí na cokoliv, praxí však jen letmo políbenou paní Laurenčíkovou (
http://blisty.cz/art/82426.html
) . Jak jinak než o inkluzi. Během rozhovoru jsem se musel několikrát utvrdit, že se nedívám na relaci poplatného redaktora socialistické Československé televize s předákem (genderově správně předačkou) brigády socialistické práce. Jen plnění plánu inkluze v měrných jednotkách mi tam chybělo. Pan Kartous se cíleně ptal na předem dohodnuté otázky tak, aby paní Laurenčíková mohla zúročit předem připravené odpovědi. Alespoň to z vedení rozhovoru kouká jak sláma z kapes.
Na srdci jim ležely iracionální mediální útoky proti inkluzi ve vzdělávání uveřejňované v deníku Blesk a nepřátelské postoje některých společností, zvláště pak Asociace speciálních pedagogů. V rozhovoru opět zazněla demagogická tvrzení, která oba protagonisté používají již dosti dlouho. Opět bylo možné slyšet tvrzení o tom, že inkluze je krokem k proměně kvality vzdělávání, bystřejší žáci pomáhají zvládat úkoly těm pomalejším, aniž by se to dotklo celkové úrovně vzdělávání ve třídě (pozn. autora: Ti nejlepší se stanou jakýmisi asistenty těch, kteří z různých důvodů nestačí), jak se změní postoj žáků ke škole, protože do ní budou přece chtít chodit, že v zemích, kde se na cestu inkluze vydali, se zlepšuje kvalita vzdělávání (pozn. autora: Asi proto je ve Velké Británii o tolik procent vyšší negramotnost než u nás) atd. atd. Tentokrát paní Laurenčíková nepoužila své vskutku originální tvrzení z televizního pořadu „Máte slovo“, že díky existenci základních škol praktických (dříve zvláštních) jsme přišli o stovky kvalitních lékařů a právníků a ani názor na vyléčitelnost lehké mentální retardace, který vyjádřila politička, které radí. Nicméně celkový dojem z jejího vystoupení vyzněl velmi podobně.
V rozhovoru Laurenčíková opět použila teorie o tom, jak někteří předáci Asociace speciálních pedagogů záměrně manipulují pedagogickou veřejnost svými pokroucenými teoriemi, jak zastrašují speciální pedagogy teoriemi budícími strach o práci, o další budoucnost v zaměstnání. Ještě měla připojit přání klidu na práci, několik slov o renegátech sabotujících klid a mír a bylo by to kompletní. Ještě paní Laurenčíkové chyběla modrá košile a svazácká kravata. Poněkud zapomněla, že reprezentuje názor úzké skupiny osob sytících se přáními a ne odbornými posouzeními reality inkluze. Ty jsou vesměs velmi pochybující o reálnosti úspěchu totální inkluze zvláště u mentálně retardovaných žáků a u zvažované inkluze žáků z dětských domovů se školou, tedy těch, kteří bývají zdrojem trestné činnosti a násilného chování.
Laurenčíková se rovněž zabývá „pomlouvačnou kampaní“ vůči nestátním neziskovým organizacím, které vykonávají jen to nejlepší v tématech, co stát nevidí. Nicméně z informací z MPSV mimo tento rozhovor jsem se utvrdil v názoru, že neziskový sektor se díky svým dominantním organizacím stal platformou extrémních levičáků, kteří infiltrací do státních resortů čerpají finanční prostředky. Ty posléze využívají především pro svůj provoz a běžné dítě jejich efekt nepozná. Jak jinak nazvat snahu vytvořit pod deštníkem MPSV paralelní síť dětských výchovných zařízení a náhradní rodinné péče s vlastním rozpočtem čerpaným ze státní kasy, vedle těch, které již mají mnoho let vybudovanou síť organizací státních. Neodsuzuji existenci neziskovek, stát je potřebuje. Nicméně jejich práci devalvuje několik lehkoživků, kteří ve jménu vlastní pravdy pouze kážou, ale faktická práce za nimi vidět není.
Jiří Pilař, speciální pedagog
Jiří Pilař 523 07. 06. 2016

Kategorie:

Kartous, Laurenčíková a Britské listy

Britské listy ve svém internetovém vysílání uvedly v minulých dnech rozhovor mezi redaktorem Britských listů panem Kartousem a multipředsedkyní a odbornicí na cokoliv, praxí však jen letmo políbenou paní Laurenčíkovou (
http://blisty.cz/art/82426.html
) . Jak jinak než o inkluzi. Během rozhovoru jsem se musel několikrát utvrdit, že se nedívám na relaci poplatného redaktora socialistické Československé televize s předákem (genderově správně předačkou) brigády socialistické práce. Jen plnění plánu inkluze v měrných jednotkách mi tam chybělo. Pan Kartous se cíleně ptal na předem dohodnuté otázky tak, aby paní Laurenčíková mohla zúročit předem připravené odpovědi. Alespoň to z vedení rozhovoru kouká jak sláma z kapes.
Na srdci jim ležely iracionální mediální útoky proti inkluzi ve vzdělávání uveřejňované v deníku Blesk a nepřátelské postoje některých společností, zvláště pak Asociace speciálních pedagogů. V rozhovoru opět zazněla demagogická tvrzení, která oba protagonisté používají již dosti dlouho. Opět bylo možné slyšet tvrzení o tom, že inkluze je krokem k proměně kvality vzdělávání, bystřejší žáci pomáhají zvládat úkoly těm pomalejším, aniž by se to dotklo celkové úrovně vzdělávání ve třídě (pozn. autora: Ti nejlepší se stanou jakýmisi asistenty těch, kteří z různých důvodů nestačí), jak se změní postoj žáků ke škole, protože do ní budou přece chtít chodit, že v zemích, kde se na cestu inkluze vydali, se zlepšuje kvalita vzdělávání (pozn. autora: Asi proto je ve Velké Británii o tolik procent vyšší negramotnost než u nás) atd. atd. Tentokrát paní Laurenčíková nepoužila své vskutku originální tvrzení z televizního pořadu „Máte slovo“, že díky existenci základních škol praktických (dříve zvláštních) jsme přišli o stovky kvalitních lékařů a právníků a ani názor na vyléčitelnost lehké mentální retardace, který vyjádřila politička, které radí. Nicméně celkový dojem z jejího vystoupení vyzněl velmi podobně.
V rozhovoru Laurenčíková opět použila teorie o tom, jak někteří předáci Asociace speciálních pedagogů záměrně manipulují pedagogickou veřejnost svými pokroucenými teoriemi, jak zastrašují speciální pedagogy teoriemi budícími strach o práci, o další budoucnost v zaměstnání. Ještě měla připojit přání klidu na práci, několik slov o renegátech sabotujících klid a mír a bylo by to kompletní. Ještě paní Laurenčíkové chyběla modrá košile a svazácká kravata. Poněkud zapomněla, že reprezentuje názor úzké skupiny osob sytících se přáními a ne odbornými posouzeními reality inkluze. Ty jsou vesměs velmi pochybující o reálnosti úspěchu totální inkluze zvláště u mentálně retardovaných žáků a u zvažované inkluze žáků z dětských domovů se školou, tedy těch, kteří bývají zdrojem trestné činnosti a násilného chování.
Laurenčíková se rovněž zabývá „pomlouvačnou kampaní“ vůči nestátním neziskovým organizacím, které vykonávají jen to nejlepší v tématech, co stát nevidí. Nicméně z informací z MPSV mimo tento rozhovor jsem se utvrdil v názoru, že neziskový sektor se díky svým dominantním organizacím stal platformou extrémních levičáků, kteří infiltrací do státních resortů čerpají finanční prostředky. Ty posléze využívají především pro svůj provoz a běžné dítě jejich efekt nepozná. Jak jinak nazvat snahu vytvořit pod deštníkem MPSV paralelní síť dětských výchovných zařízení a náhradní rodinné péče s vlastním rozpočtem čerpaným ze státní kasy, vedle těch, které již mají mnoho let vybudovanou síť organizací státních. Neodsuzuji existenci neziskovek, stát je potřebuje. Nicméně jejich práci devalvuje několik lehkoživků, kteří ve jménu vlastní pravdy pouze kážou, ale faktická práce za nimi vidět není.
Jiří Pilař, speciální pedagog
Jiří Pilař 473 07. 06. 2016

Kategorie:

Předseda ASP: Inkluze pomůže jen některým

České školství v posledních letech prochází neustálými turbulencemi. Ministři se od roku 2006 střídají téměř v ročních intervalech a zásobují ministerstvo různými představami, které jim mnohdy nakukají do hlav lidé vydávající se za odborníky, ale často po většině motivovaní možností přiživit se na výdajích ze státního rozpočtu. Ať již to byl tzv. internet do škol, který pomohl jenom někde a především někomu na úkor školních metodiků prevence, pro které jsme na přelomu tisíciletí prostředky původně připravili, první rámcový vzdělávací program, který tehdy většině krajů vytvořila za velmi tučný obolus parta bývalých vysokých ministerských úředníků, předražené aktivity v rámci mnohaletých příprav státní maturity, různé výzkumné úkoly, které nikomu krom peněz nic nepřinesly a mnoho dalších aktivit, na které ministerská kasa stále nemůže zapomenout.
V posledních letech je takovým lákadlem myšlenka tzv. inkluze ve vzdělávání. Ne, že by to byla představa lichá. Ono poskytnutí možností rovného přístupu ke vzdělání, je ideálem patrně nás všech a těžko se najde někdo, kdo by nefandil žákům, aby se pokud možno se svými deficity vyrovnali co nejlépe a ještě lépe v běžných školských podmínkách. Je určitě správnou myšlenka větší prostupnosti systému základního vzdělávání, otevřít je všem dětem. Nicméně je ale zcela jistě nesprávné vzdělávat všechny žáky bez ohledu na jejich intelektové schopnosti v prostředí běžné školní třídy, která ty nejslabší staví do pozic outsiderů a třídních šašků, případně je ze svého středu přímo vypudí.
V létě loňského roku byl poslanci schválen poslední návrh novely školského zákona a v těchto dnech i jeho poslední novela, která měla účinnost schváleného zákona o dva roky odložit. Nestalo se tak a poslanci bez ohledu na téměř sedmdesát tisíc podpisů pod peticí za zachování standardního speciálního vzdělávání hlasovali proti absolutní většině těch, kteří školství opravdu rozumějí, nebo mají s integrací svých dětí neblahé zkušenosti. Možná nechci znát důvod, protože podkladů o nepřipravenosti škol na „společnou inkluzi pro všechny“ měli z těchto kruhů víc než dost.
Před několika týdny vyšla ve Sbírce zákonů Vyhláška o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Obě normy mají jedno společné – snaha o kompromis mezi neznalými, ale o to urputnějšími politicky vlivnými aktivisty a odbornou veřejností, která je sice vybavena pedagogickou teorií a praxí, nicméně s minimálním politickým vlivem. Šlo ale opravdu jen o snahu. Ministerstvo neustále argumentuje, že vše bohatě diskutovalo s odbornou veřejností. To je pravda. Ale již nesděluji to „B“ – že ji vyslyšelo pouze v marginálních případech a do věcí zásadních si nenechalo mluvit. Je to zvláštní, když v současné době na ministerstvu nenajdete žádného odborníka na speciální vzdělávání a i vedoucí daného oddělení má se školstvím společné jen to, že do školy chodila. Pravda, se ziskuchtivými neziskovkami je propojená dokonale.
Schvalování předcházelo několik let dohadování, obviňování, dokazování, které vzdělávané skupiny diskriminujeme, leckdy již jen tím, že je nutíme plnit Ústavou danou povinnou základní školní docházku. Výsledek odpovídá průběhu tvorby – jeden velký chaos, který je ministryní Valachovou, odchovankyní Úřadu veřejného ochránce práv, což je v současné podobě názorově také taková aktivistická organizace, vydáván za promyšlenou koncepci. No, není divu, když s vážnou tváří sděluje, že těžší formy mentální retardace na rozdíl od té lehké (kdo s ní má zkušenosti tak ví jak je reálně těžká) ještě léčit neumíme a dva nejvyšší „dovedové“ ze školní inspekce tvrdí, že za většinu mentální retardace svých dětí mohou rodiče sami. Říci to v kulturně vyspělejší zemi než je ta naše, letěli by na hodinu z místa.
Z uplynulých diskusí mne fascinovalo, jak mnoho lidí ze „ziskových neziskovek“, ohánějících se demokracií, svobodou slova a právem na vlastní názor, je prachobyčejnými extrémními militanty. Tito „takyodborníci“ ty lidi, kteří se skutečně vzděláváním odborně zabývají (ať to jsou speciální pedagogové, psychologové či učitelé v běžných školách) a s žáky vyžadujícími speciální přístupy ve vzdělávání konkrétně pracují, označují za brzdy dalšího rozvoje vzdělávacího systému, když vyjádří zásadní pochybnosti o smysluplnosti tohoto pokusu na dětech. Z mnoha příspěvků těchto aktivistů jak rudý prapor budovatelů komunismu vyčnívá filosofie „všechno všem a každému vše podle jeho přání“, protože každý má mít nárok na vše co si vzpomene. Realizací jejich anarchistických představ nemůže být výsledkem nic jiného, než že nikomu nic, protože na nic prostě nebudou peníze. Jako když by byli oděni do modrých svazáckých košil s rudou kravatou a na srdci hřáli knížku mladého komunisty. Možná proto mají tak intenzivní slyšení se svými nepravdami v jádru evropské levice – v belgickém Bruselu.
Zamýšlenou inkluzí bude ohrožena také úroveň vzdělávání nejen žáků intaktních, ale i těch se speciálními vzdělávacími potřebami, tedy paradoxně i žáků romských, kvůli nimž je celá ta lavina spuštěna. Je to škoda, protože  závěry výzkumu prezentované bývalou eurokomisařkou Viviane Redingovou, který jsme, na rozdíl od různých obviňování České republiky z diskriminace, v denním tisku, ani nezaznamenali, hovoří zcela v náš prospěch. Úroveň vzdělání a uplatnění na trhu práce mají dle této studie Romové v České republice nejvyšší v rámci jedenácti sledovaných evropských zemí (včetně Francie, Itálie, Španělska, Polska, Maďarska, Slovenska, Řecka apod.) – byť samozřejmě není dobrá (vzorek 22 000 osob). Podíl středoškolsky vzdělaných Romů v naší zemi dosahuje téměř 30% oproti průměrně 15% v dalších zemích. Na to navazuje počet 40% zaměstnaných Romů u nás oproti 10 – 20 % v ostatních sledovaných zemích atd. Z těchto údajů vyplývá, že se náš stát naopak velice snaží vzdělávat všechny své žáky a to bez ohledu na rasu či barvu pleti a že se nemáme rozhodně za co stydět. Někdy improvizujeme, to je pravda, ale nemůžeme říkat to, co zde před časem papouškoval našimi neziskovkami nabrífovaný pan Shetty z Indie (šéf Amnesty International), že systém je nastaven a priori ve smyslu omezování práva na vzdělání romských dětí a záměrně vyčleňuje tyto žáky do speciálních škol.
Dle mého názoru, miliardy z evropských fondů jsou tak mocnou čarodějkou, že obluzují a nechávají zapomenout na smysluplné, ale dlouhodobé a tím nepopulární transformační kroky. Nicméně peníze odplynou a pro nedostatečný efekt, jiný se v našich podmínkách ani čekat nedá, nám zbydou jen oči pro pláč. Plakat nebudou pouze ti, kterým inkluze opravdu pomůže a jejichž kapsy těmito evropskými penězi notně zatíží. No a až jim peníze budou docházet, vše napraví opět několik lživých dopisů do Štrasburku či Bruselu.
Jiří Pilař, místopředseda RO TOP 09 Praha 11, předseda ASP ČR
Jiří Pilař 511 12. 03. 2016

Kategorie:

Usnesení Rady Plzeňského kraje z 25. 1. 2016

Věc: Nesouhlas se změnami v systému vzdělávání dětí, žáků, studentů se  speciálními vzdělávacími potřebami
Rada Plzeňského kraje
I. Vyslovuje
nesouhlas se záměrem MŠMT, aby:
od 1. září 2016 byli žáci s lehkým mentálním postižením připraveni o možnost vzdělávání podle Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání -příloha vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením
byli tito žáci přednostně zařazováni do tříd základních škol, kde tímto krokem může dojít ke snížení kvality výuky pro všechny žáky
II. Ukládá
náměstkovi hejtmana Plzeňského kraje Jiřímu Stručkovi informovat ministryni školství, mládeže a tělovýchovy o přijatém usnesení 
| Termín: | 10. 2. 2016 | Zodpovídá: | Jiří Struček |
| --- | --- | --- | --- |
Správce webu 418 02. 02. 2016
Tento web nepoužívá jiné než nezbytné soubory cookies.