K inkluzívnímu vzdělávání – pohled z druhé strany
Psát v téměř posledních dvou letech argumenty proti inkluzívnímu vzdělávání (dále IV) je téměř jistá ztráta času a energie, neboť noviny a časopisy je přestaly otiskovat, jsou vysmívány a pokládány za zpátečnické, jsou označovány za pouhý „kantorský křik“. Inu, snad náš stavovský časopis bude statečnější. Chci reagovat na UN 9/2011, „Vrací se myšlenka…“, ale i na jiné. Je zřejmé, že skupina úředníků na MŠMT, instalovaná bývalým ministrem Liškou, resp. Zelenými, podporovaná různými aktivisty, ale nyní za této vlády oslabená, nehodlá hodit flintu do žita. A také se nabízí otázka, zda stále běží o pedagogické ideály, nebo také o peníze, zakázky, granty a mnoho úřednických míst. Pokusím se vyslovit názor z druhé, učitelské strany, a to bez mlhy pseudoodborných a úřednických floskulí.
Kdo jsou zastánci a odpůrci IV a co sledují?
Zastánci jsou úředníci, aktivisté, novináři, někteří pedagogičtí teoretici, výjimečně snad i bývalí učitelé, kteří prosazují humanismus pod heslem rovných příležitostí, chtějí svést všechny děti do jediného typu školy, a naučit učitele, jak mají učit. Jejich argumentace do sebe zdánlivě bezpečně zapadá, problém je jen v tom, že většina premis je nepravdivých, neboť tito lidé často neznají ani název typu školy, natož aby znali žáky, obsah učiva nebo dokonce celou problematiku nebo nedej bože sami učili, což lidé z praxe velmi zřetelně vnímají. Také se přihlásila pilotní škola, pochvalující si IV. Omlouvám se, ale nevěřím v upřímnost a objektivitu jejích tvrzení. Minimálně by mě zajímala standartnost jejího financování.
Odpůrci jsou učitelé základního školství všech typů, kteří opravdu učí a vědí něco o kantorském řemesle. Vědí také, že smysl má humanismus reálný, nikoli pseudohumanismus verbální. Líbivá hra na rovnost všech se dá na školách ještě provozovat, tím tvrději však absolventi narazí při vstupu do života, když mají být v daném oboru úspěšní. Svěří snad zastánce IV elektroinstalaci ve svém bytě elektrikáři, vzdělávanému na ZŠ ve fyzice podle individuálně vzdělávacího plánu (IVP)?
Jak bude vypadat IV vyučovací hodina v praxi?
Předpokládejme, že ve třídě bude 25 dětí, z toho bude 1 autista, 1 žák s LMR se svým IVP, 1 žák bez LMR s IVP, jeden žák nadprůměrně nadaný a k tomu 1 žák s výchovnými problémy. To je velmi pravděpodobný scénář a pro učitele znamená práci s pěti skupinami plus nekonečné řešení kázeňských problémů! Jak bude taková hodina vypadat, si každý učitel snadno představí. Ideální koncept předpokládá, že na všechny naukové předměty bude přítomen asistent, jenž bude učivo procvičovat, učit musí ovšem učitel. Všechny skupiny budou tedy nutně zanedbány. A nyní kýžený rozdíl proti školám praktickým: Žák s intelektovým handicapem bude vzděláván podle programu běžné ZŠ, a to individuálně přizpůsobeném. Nebude už se muset vzdělávat podle programu ZŠ praktické!!! Jaký je v nich rozdíl? Inu, žádný. V obou případech se musí učivo zredukovat a přizpůsobit individuálním možnostem žáka, je třeba počítat s nízkou schopností abstrakce, atd.. A na běžné ZŠ možná ještě víc, nebude tam totiž fungovat kolektivní podpora, bude tam i menší možnost názorného vyučování atd. Ještě k IVP: Má opodstatnění v případě SPU, jinak je to naprosto nesystémový nástroj, rozmlžující klasifikaci. Do jaké míry se má učivo oklestit? Aby měl žák jedničky, dvojky, trojky nebo čtyřky? Jakou váhu pak vůbec mají tyto známky? Na tuto otázku nemá jasnou odpověď nikdo.
Jaká bude atmosféra v těchto třídách?
Každý učitel ví, že zařazení postižených do běžné třídy má svá až krutá úskalí. Vcelku dobře lze integrovat žáky s tělesnými vadami nebo s menším smyslovým postižením, kupodivu je však velmi problematická integrace žáka s lehkou mentální retardací, o to včetně „hraničních typů“. Zůstanou-li tito žáci na ZŠ, stávají se zpravidla předmětem šikany, v nejlepším případě skrývaného despektu. Učivo jako celek nezvládají ani v redukované podobě, neboť jim učitelé nemohou věnovat příliš času. Žijí ve třídě s cizinci, kdy rozumí sice slovům, ta jim však nedávají smysl. Aby získali uznání, začnou se chovat agresivně, nebo nosit do školy drogy, pornočasopisy apod. Bývají osamělí a nešťastní, mohou mít neurologické a psychické problémy apod. Není důvod si myslet, že v budoucnu tomu bude jinak. Instruktážní filmy, kdy nadprůměrně nadané a mentálně postižené děti se v jedné třídě tváří šťastně a tvrdí, jak je toto soužití vzájemně obohacuje, nejsou prostě pravdivé. Úctu k jinakosti člověka lze dětem vštípit jinak a efektivněji.
Jak se těší na společnou školu děti?
Na naši školu přicházejí děti zpravidla stresované, s pocitem méněcennosti a s poruchami chování. Zde učivo zvládají, chování se většinou zlepší, dostaví se tak nesmírně cenný úspěch atd. Na naší škole rodinného typu se také naváží opravdová celoživotní přátelství podle klíče mentálního věku, nalezne se zde srozumitelná komunita na celý život. Absolventi pak přejdou na některé učební obory a v pozitivním případě se v dospělém věku dobře zařadí do společnosti. Za svou dlouholetou praxi na zvláštní, později praktické škole jsem snad nepoznal dítě, které by se chtělo vrátit na původní ZŠ, a to i přes despekt, trvale přežívající mezi lidmi k tomuto typu školy. Naopak, vzpomínka na dřívější školu je pro mnohé noční můrou, děti se děsí i nabízené spolupráce se ZŠ.
Jaké pravděpodobně budou důsledky IV?
Nevyhnutelným výsledkem bude snížená vzdělanostní úroveň všech žáků. Začnou se profilovat školy více a méně náročné, tedy „lepší“ a „horší“, a potažmo na „romské“ a „neromské“, přičemž. nastane boom těch „lepších“. Pro některé nadprůměrně a podprůměrně nadané žáky bude IV tragedie.
A co zahraničí?
Udávaný příklad severských zemí není přiléhavý, neboť v těchto zemích je zcela jiná školská tradice a kultura, jiný počet žáků ve třídě, učitelů a asistentů, atd. Zato příklad Rakouska je gól do vlastní branky, vždyť právě tam je silný pocit, že „Zelení zničili školství“… Tak či onak, praxe v zahraničí není žádnou zárukou správnosti – vzpomeňme na jiný nezdařený projekt sociálního inženýrství, multikulturalismus, s kterým si nyní velké evropské státy neví rady.
Závěrem:
Přestaňme se bát kritizovat koncepci, která se dosud zdá být tak nedotknutelná, je však produktem minulé vlády a strany, která již není v Parlamentu. My učitelé se nebojme vyjádřit svůj názor a postoj, neboť jsme to my, kdo dokáže dohlédnout důsledky nezodpovědného idealismu a jsme to my, kteří budeme postaveni do neřešitelných situací. Sklízet trpké plody jednoho nezdařeného experimentu s naší mládeží však budeme všichni.
Mgr. Miloslav Pešta
mil.pesta@seznam.cz