Proč netransformovat školská výchovná zařízení do resortu MPSV
Proč "netransformovat" ústavní péči do resortu MPSV:
Školská výchovná zařízení mají již ve svém titulu "Školská zařízení pro výkon ústavní VÝCHOVY nebo ochranné VÝCHOVY a Střediska VÝCHOVNÉ péče."
Ve všech zařízeních se vykonává VÝCHOVA, jejíž nedílnou součástí je sice sociální práce, ale v poměru k výchově marginálně (cca 20%).
Vyjma dětských domovů v těchto zařízeních probíhá i VZDĚLÁVÁNÍ ve školách, které jsou součástmi středisek výchovné péče, dětských domovů se školou a výchovných ústavů
Ve všech typech školských výchovných zařízení, tedy i v dětských domovech, výrazně převažují děti s rizikovým chováním, aktuálně stále častěji i s poruchami chování včetně dysharmonického vývoje osobnosti (dříve psychopatie) a výraznou emoční oploštělostí, které nelze běžnou domluvou korigovat. Je zde třeba akcentovat odbornou terapeutickou péči, tedy vesměs výchovných pracovníků, kteří mají odborné speciálně pedagogické vzdělání v etopedii a mnozí z nich jsou absolventy psychoterapeutických výcviků.
Vzhledem k přijetí zákona č. 89 / 2012 Sb.Občanský zákoník v platném znění, který v Díle 4, § 971, odst. 4:
"Soud v rozhodnutí, kterým nařizuje ústavní výchovu, označí zařízení, do kterého má být dítě umístěno. Přitom přihlédne k zájmům dítěte a k vyjádření orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Soud dbá na umístění dítěte co nejblíže bydlišti rodičů nebo jiných osob dítěti blízkých. To platí i tehdy, rozhoduje-li soud o přemístění dítěte do jiného zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy"
se značně proměnila klientela ve všech školských výchovných zařízeních. Důvodem je výrazné oslabení role diagnostických ústavů, odborných pracovišť, která dříve na základě dvouměsíční diagnostiky odpovědně umisťovala děti podle jejich míry výchovného narušení a sociální situace do typů výchovných zařízení, dle situace dítěti odpovídající.
Nyní soudy berou v potaz pouze návrhy OSPOD, které plédují pro umístění dítěte do výchovného zařízení především nejblíže trvalému bydlišti, nicméně bez ohledu na jeho výchovné problémy. Tím se i dětské domovy,které dříve vychovávaly děti bez poruch, či jen s minimálními poruchami chování, se postupně stávají nepsanými výchovnými ústavy. Tedy i zde je nutná odborná speciálně pedagogická a psychologická práce, která má daleko k "pouhému" zabezpečování sociální péče. Navíc se na rozhodnutí soudu čeká mnohdy více než půl roku a dítě je udržováno v napětí, případně nastupuje do školy či učebního oboru během školního roku, což zvláště u učebních oborů vede k častému selhávání a předčasnému odchodu ze vzdělávání.
Dle mého screeningu mezi pracovníky školských výchovných zařízení v posledních letech by bylo reálné nebezpečí odlivu speciálních pedagogů a psychologů, protože platové podmínky ve školských výchovných zařízeních a další podstatné benefity vyplývající z pracovního zařazení pedagogický pracovník, jsou podstatně atraktivnější než v sociální sféře a jen málokdo z nich by připustil, že by jeho nadřízeným byl pracovník vzdělaný pouze v sociálních službách, či jiného, než speciálně pedagogického či psychologického vzdělání.
Při zkušenostech, které máme s orgány MPSV a subsidiárních orgánů zabývajících se problematikou práv dětí, máme obavy, že by odborná práce s dětmi s rizikovým chováním a dysfunkčním rodinným zázemím značně utrpěla především z důvodu časté fluktuace pracovníků v sociálních službách a malého důrazu na skutečnou odbornost těchto pracovníků, kteří často rozhodují o dalším osudu těchto dětí.
Je k zamyšlení, proč s neustálým zdůrazňováním přesunu kompetencí pod MPSV přicházejí především osoby v daném oboru nepracující, nebo pracující pouze krátce, tedy převážně bez potřebné odbornosti a s minimem zkušeností. To je typické především u "politických" neziskových organizací, které mají ke konkrétní odborné práci velmi, velmi daleko.
Důkazem mého předchozího tvrzení je minimální odbornost v zařízeních pro děti vyžadující okamžitou pomoc (ZDVOP) a také nekvalitní práce s profesionálními i dlouhodobými pěstouny a adoptivními rodiči, čehož důsledkem jsou stále častější selhávání tohoto typu jinak velmi potřebné péče o děti mimo vlastní rodinu.
Tedy pokud je někde kruciální potřeba transformace a zásadních změn, je to především v úrovni péče o děti v rámci kompetencí MPSV.
Jiří Pilař, předseda ASP ČR